Blázni přece neumírají
Jenže v den koncertu hráli naši „zlatí hoši“, posíleni bulvárním skandálem, další ze série fotbalových zápasů, které však ve výsledku v žádném případě nerozhodují o ceně brambor. Snad i proto sál v Gongu bohužel ve švech nepraskal. Jedna divačka na AG Flek přijela až ze Šumavy a bylo vidět, že jí relativně dlouhá cesta nevadila.
Pár minut po půl osmé přišlo na jeviště šest lidí. Příznivci Vlasty Redla s potěšením konstatovali, že pozadí tvoří podstatná část bývalé kapely Každý den jinak, která hrála s Vlastou Redlem od roku 1994 do loňského roku: David Velčovský za bicími, Josef Šobáň s baskytarou a Michal Vašíček s několika kytarami. Ostatně Josef Šobáň v roce 1977 kapelu spoluzakládal.
Náhoda či osud stojí vždy při vzniku něčeho zlého, ale i něčeho krásného. Onou náhodou z konce roku 1977 bylo setkání dvou absolventů základní vojenské služby Ivo Viktorína a Karla Markytána s Josefem Šobáněm a se štíhlou dívkou Blankou, tehdy Táborskou. Nikdo nemohl tušit, že z jednoho setkání a společného hraní, jakých se každý rok odehraje nespočet a často skončí jako hezká vzpomínka, vznikne autorské a interpretační seskupení, které by někde za průlivem La Manche či ještě dál za oceánem mohlo znamenat slávu, světová turné a zařazení mezi světové legendy. Jenže setkání se odehrálo v bývalé vesnici na Valašsku, povýšené geniálním ševcem Tomášem Baťou na moderní evropské město, po roce 1948 přejmenované po osobě, která podle básníků padesátých let „měla pod čepicí“. Skutečné umění ale překonává překážky, je-li v rukou lidí, kteří umějí a chtějí.
A tak tu byla kapela AG Flek, která sesbírala několik ocenění na festivalu Porta a v roce 1983 vydává první LP desku. Blanka změnila příjmení a stala se maminkou. A v roce 1984 přišel do kapely jeden z největších hudebních samorostů a talentů, které tato malá země nosí, Vlasta Redl. V éře Vlasty Redla vyšlo v roce 1989 druhé album Dohrála hudba. Vývoj kapely nebyl jednoduchý, občas někdo odešel, včetně Ivo Viktorína, občas někdo přišel, jako například trojice Radek Pastrňák, Richard Kroczek mladší či Milan Nytra. Z této doby je i album Tramtárie (1991), kdy titulní píseň zní i v miniroad movie Jana Svěráka Jízda. Uvedená trojice tvořila základ kapely Buty.
V roce 1996 se opět sešla trojice Viktorín, Markytán a Táborská - Drahošová a výsledkem je album Waltz z roku 1999. Pak bylo zase vše jinak a došlo k rozpadu, ale v loňském roce se ti tři opět sešli a došlo k přátelské „fúzi“s jádrem Každý den jinak a AG Flek je tu znovu. Ze základní trojice stojící v popředí na jevišti, či spíše zčásti sedící (Ivo Viktorín u kláves), je každý svůj a je potvrzen známý Hegelův zákon vývoje absolutního ducha o jednotě a boji protikladů. A tak k radosti publika byli na jevišti tvůrce melodií, při nichž při každém poslechu běhá po páteři mráz – Ivo Viktorín, textař hodný přívlastku skvělý folkový básník – Karel Markytán a štíhlá žena s tváří francouzské herečky Mirielle Darcové, zpěvačka Blanka Táborská, schopná svým hlasem přikovat publikum k sedadlům. Onen večer se odehrál bez velkých slovních úvodů a vsuvek, pokud nepočítám krátké vtipné poznámky Pepy Šobáně. Na úvod zněl Vítr Safián, jeden z klenotů kapely z desky Dohrála hudba. Zněly Andante Aledeto ze stejné desky, Tanečnice v podání Blanky Táborské, další klenot Tak to jezdívá, Svíčka v podání Karla Markytána atakdále a atakdále.
Jsou písně, jejichž absenci by AG Fleku publikum neodpustilo. Mezi ně patří i Blázni umírají nadvakrát s nádherným Blančiným šansonovým přednesem, s refrénem pronikajícím pod kůži a vynikajícím textem Karla Markytána. AG Flek nezapomněl ani na své první album, a tak jsme slyšeli písně Naše stěny, Poslední přání, Rekviem za Albrechta Valdštejna s textem Dušana Michelfeita, či Bál ve slepé uličce, jejíž název se zásahem tehdejší přiblblé cenzury nemohl stát názvem desky. Zněly i písně z desky Waltz, jako Před sedmou večer (celá od Karla Markytána) a písně z nových sólových projektů obou mužských členů trojice, například Vlna za vlnou ze stejnojmenného sólového alba Ivo Viktorína.
Celkový dojem byl umocněn zejména sólovou kytarou fenomenálního Michala Vašíčka, což ovšem nijak nesnižuje zásluhy Pepy Šobáně a Davida Velčovského. Taková symbióza osobností nemůže mít jiný efekt než vynikající divácký zážitek. Bylo vidět, že kapele je na jevišti dobře, zejména Blanka se místy dávala na pódiu do tance. Blanka Táborská je pěvecký zlatý poklad ukrytý pod Valašskými kopci a moc bych si přál, aby její zpěv slyšelo co nejvíce lidí, zejména diváků z mladé generace, která AG Flek teprve poznává. Doufám, že vedle společného hraní a zpívání se narodí i společná tvorba. V rámci přídavků nemohl Ivo Viktorín vynechat „píseň písní“, Carpe diem s textem Vlasty Redla, z desky Dohrála hudba.
Byl to krásný večer s těmi krásnými blázny.
Tomáš Pohl
